Můj názor na léčitelství

 Motto:

„Aby se člověk vyléčil z nevědomosti, musí se k ní doznat.“
„Nevědomost není hanba, ale hanba je, když odmítneš poznání.“

Přes všechny tisícileté důkazy potvrzující účinnost léčitelství, léčitelských schopností i léčivé síly, je tento obor stále nucen vést nesmyslný boj o svoji existenci s vědci i lékaři, ale především s nepřítelem největším, a to dob minulých i současných – s NEVĚDOMOSTÍ.

Osobně jsem přesvědčena, že lidem byli dáni ku pomoci pro jejich uzdravení nejen lékaři, ale i léčitelé. Obojí se zcela určitým záměrem a zcela určitým polem působnosti. Vzájemně nenahraditelným, zato však doplňujícím.
Bez ohledu na to, jestli se lékaři a léčitelé doplňují, ignorují nebo potírají, zdá se, že jsme uvízli na místě, kde je nám ukázáno, že nás medicína ani léčitelství nezachrání, že vnější pomoci budou stále méně účinné a že se po nás bude žádat mnohem více.

Co znamená mnohem více? Vnitřní změny, změny v našich nitrech, změny postojů, názorů, vlastností. Změny v nitru lékaře, léčitele, pacienta i tzv. zdravého člověka. Každého z nás.
A právě zde vidím skutečné příčiny i léčbu onemocnění, zde nacházím cestu ke zdraví, štěstí, pochopení nemoci a koneckonců i smyslu života. Toto je základ pro léčitelství, jehož si cením.
Pod rouškou léčitelství je možné schovat mnohé, co jím není. Pod označení „léčitel“ je možné schovat mnohého, kdo jím není. Na otázku: „Jak poznat dobrého léčitele?“, odpovídám podle svého přesvědčení: „Podle jejich skutků je poznáte“. Ale dodávám, pokud nepřicházíte jako nevědomý pacient, který se zbavuje odpovědnosti za své bolesti, nemoci a životní neštěstí. V těchto případech vzniká mnohé nepochopení, ale to už je běžný lidský, tedy vlastně léčitelský úděl.

Léčitelé, kterých si vážím

Praxe potvrzuje, že léčitelé v naší převážně ateistické zemi budou muset vždy počítat s tím, že nikdy nevymizí lidé, kteří budou léčitele hanit, potírat i popírat, a to bez rozdílu… ty špatné i ty dobré. Od doby středověku se tedy toho zas tak moc nezměnilo, snad jen praktiky. Naštěstí.

Já jsem však nikdy nepřestala věřit v opravdové, ryzí léčitele, léčitele tělem i duší. Není jich mnoho, ale těch několik, které jsem znala a znám, si pro jejich lidské a pracovní kvality velmi vážím. Myslím si, že nepřiměřený obdiv k léčitelským schopnostem léčitelů není vždy na místě. Osobně jsem si vždy vážila těch léčitelů, kteří mi šli příkladem především jako lidé. K čemu vedli druhé, to sami dělali. Zároveň povzbuzovali, podporovali, vedli k vyšším hodnotám, ale nepřebírali na sebe zodpovědnost, jež jim nenáležela, tudíž ani neslibovali nemožné. O Bohu či Stvořiteli mluvili vždy s úctou a pokorou. Jejich společným rysem byla skromnost, často i moudrost. Ale především respektovali svobodnou vůli člověka. Velikost či malost jejich schopností si každý pak mohl prožít na vlastní kůži. V poctivém léčitelství nelze oddělit lidskou kvalitu od darovaných schopností, což v jiných oborech lze velice snadno.

Svobodná vůle v rozhodování je spojena se zodpovědností

Každý člověk, bez výjimky, byl obdarován schopností vycítit nebezpečí nebo přicházející pomoc. Pokud se o tuto schopnost vlastní vinou nepřipravil, bude vždy schopen rozpoznat, zda mu přichází skutečná pomoc nebo pouhá zkouška bdělosti. Podvodníci jsou, žel, v každém lidském oboru. Léčitelství nevyjímaje. A tak obě strany, léčitelé i ti, kteří pomoc hledají, by se neměli své zodpovědnosti v rozhodování zbavovat, ale naopak přijmout díl, který jim náleží. Myslím, že se tomu říká… poctivý přístup k věci. :-)

Související články najdete na stránkách Dar, který není zadarmo a Léčitelům platit či neplatit.