Léčitelům platit či neplatit

Můj názor vychází z toho, že ve všech profesích je přirozené používat schopností, které jsou naším vlastnictvím a byly nám dány k tomu, abychom je používali a rozvíjeli, k užitku svému i druhých.  A že ve všech profesích je přirozené získávat prostředky k pozemskému životu prací.  A tak jsem si sama musela klást otázku:

 Z jakého důvodu by měl léčitel pracovat zadarmo a být výjimkou?

Přiznám se, že dodnes obdivuji všechny senzibily v minulém režimu, kteří vykonávali svá občanská povolání, a po večerech zadarmo léčili. O ženách léčitelkách v té době ani nemluvě. Možná, že ale právě zde jsou, kromě jiného, odpovědi na otázky, jak to, že léčitelé umírají vyčerpaní, nemocní a někdy i mladí.
To je fakt, který nutí k zamyšlení nejen nemocné, ale i léčitele samotné.

Zamyšlení  I

Z životopisných dokumentů o našich uznávaných léčitelích jsem se dozvěděla, že ti, kteří léčili od rána do večera, a před jejichž domy stály nekonečné řady zájemců o léčení, si zřizovali speciální „kumbálky“, kde skladovali nekonečné množství lahví s alkoholem a další různorodé dary. Způsob, jakým se lidé snažili odměnit léčitele, pokud jim nebylo dovoleno finanční vyrovnání. Vážně nevím, co bych si s tím počala!

Zamyšlení II

Pro všechny lidi hledající pomoc, ale i léčitele, kteří jsou přesvědčeni, že léčitelské schopnosti jsou darem a tudíž je nepřijatelné mluvit o finančním vyrovnání, bych se pokusila předestřít obraz k zamyšlení:

Jste žena, léčitelka a lidé mají o vaši práci velký zájem. Určíte si, že jednu třetinu vašeho dne věnujete této žádané a užitečné práci. Pracujete osm hodin zadarmo, nemáte tedy žádný příjem, protože vaše schopnosti vnímá veřejnost jako dar, o který jste se sama nepřičinila. Byl vám prostě z nějakého neznámého důvodu… zadarmo dán, na rozdíl od ostatních, kteří své schopnosti získali velkým úsilím. I vy jste o tom přesvědčena. Bylo by tudíž nestoudné požádat o finanční vyrovnání.
Z toho vyplývá, že musíte druhou třetinu dne věnovat jinému občanskému zaměstnání, abyste si vydělala na živobytí. Jako ženě vám po této druhé směně začíná večer třetí směna, a to se vším všudy, co obnáší práce pro rodinu a domácnost (muži mají zase své mužské povinnosti). Je-li váš vitální potenciál bezedný měšec, z kterého je možné stále čerpat, spokojíte se s pár hodinami spánku. Žijete-li v tomto nastavení nějaký měsíc či rok, nejenže vás to zákonitě zdravotně, možná i psychicky poznamená, ale lidé také pochopitelně, oprávněně přestanou vyhledávat vaši pomoc.
Kdo by se chtěl léčit u unaveného, nedobře vypadajícího léčitele, s kruhy pod očima a šedým nádechem pleti?
Naskýtá se pak otázka: Co se stane s dary léčitele? Bude moci být lidem nadále prospěšný a splní své předurčení? Poslání? A co se stalo s ním?
(Nejedná se o můj příběh)

Zde několik odpovědí pro mě, možná i pro vás… Informace jsou dostupné na internetu.

„Uznávaný léčitel léčil i 350 lidí za den! Pomáhal v době, kdy byl už sám velmi vážně nemocen. Nikdy si nebral peníze za své služby, považoval by to za urážku. Zemřel na celkové vyčerpání organismu.“

„ Jiný uznávaný léčitel léčil 20-30 lidí za den. Nebral si peníze za léčení, protože chtěl lidem pomáhat. Neléčil pro peníze, pro slávu, šlo mu o zájmy celku. Jeho život byl příkladem největší čistoty a sebeobětování… “

„I Edgar Cayce (americký senzibil nazývaný Spící prorok) byl varován svými duchovními průvodci, že musí přestat přijímat dosavadní množství klientů, jinak bude odvolán ze života. On však nebyl schopen uposlechnout varování a nadále své tělo přečerpával, protože nedokázal lidem odepřít pomoc. Zemřel v 68 letech. Jeho rodina se ocitala často v těžkých životních podmínkách, protože ani on nebral peníze za své služby.“

Jde o léčitele, kteří byli svými lidskými i profesními kvalitami příkladem pro druhé.
Je však možné, že v jedné věci se zmýlili…

Takže jak? Platit či neplatit?

Jsem přesvědčena, že jestliže lidé žádají čas a schopnosti léčitele, je zcela přirozené za léčení zaplatit. Nemohu se ztotožnit s postojem, že by léčitel měl používat své schopnosti pro druhé a přitom žít svůj život jako chudák závislý na jejich dobrodiní. V každém jiném oboru by se takovéto nastavení jevilo jako scestné. Proč se v léčitelství jeví jako přirozené, musí logicky uvažujícímu člověku zůstávat záhadou. Myslím, že na počátku těchto zvláštních úvah stojí především zkreslená představa o daru léčení a jeho původu. O léčitelských schopnostech, které jsou darem, ale v jiném smyslu, než je obecně známo, si můžete více přečíst na stránce Dar, který není zadarmo.

Stejně jako malíř, zpěvák, lékař, fotbalista či zedník jsou placeni za práci, ve které využívají svých schopností, svého talentu, jsem přesvědčena, že i léčitel si zaslouží odměnu za dobře vykonanou práci. Určit cenu, na kolik si své práce vážíme, není vždy jednoduché, ale vždy je to úměrné tomu, na kolik si vážíme sami sebe.

Osobně se v případě léčitelství domnívám, že by cena měla být přijatelná pro širokou veřejnost a zároveň nepodhodnocená, aby mohl léčitel naplnit své poslání a zároveň měl z čeho žít. Hledání středu bývá často obtížné. Na jedné straně tedy stojí naše sebeúcta a na druhé straně je určení částky i otázkou svědomí.

Bezplatné léčení je možné v případě, že člověk žije v poměrech, které mu to umožňují a přitom neživoří. Nebo cítí, že je to součást jeho karmického vyrovnání. Léčitel se vždy může rozhodnout činit ve svém nastavení výjimky: darovat svou práci, umožnit splátky, oddálit vyrovnání podle finančních možností klienta apod. (Stejně tak, jako to činí jiní lidé v jiných oborech.)

Největší odměnou pro léčitele by však mělo vždy zůstat upřímné poděkování spokojeného, radostného a společnými silami uzdraveného člověka.
To je něco, co si bude léčitel moci odnést na onen svět jako něco drahocenného, na rozdíl od peněz, které zde bude muset zanechat.

 Závěrem

Pokud smí léčitel zprostředkovávat léčivou sílu a disponovat určitými schopnostmi, měl bych si jich vážit a být za ně vděčný. Za dobře vykonanou práci by si ho jistě mohli a měli vážit i druzí.

Téma, zda léčitelům platit či neplatit bude zajisté vždy ovlivněno i tím, že v naší zemi nelze získat licencované vzdělání zakončené zkouškou a vykonávat léčitelskou praxi jako seriózní povolání. V Německu je např. léčitelství považováno za tzv. normální, uzákoněné povolání, přičemž je možné vystudovat náročnou a draze placenou školu (Heilpraktikerschule), zakončenou zkouškou. Léčitel získá licenci, přičemž některé privátní pojišťovny proplácí alternativní léčbu nejen lékařům, ale i léčitelům.
V Holandsku je možné stát se členem Asociace léčitelů, která si platí právníky pro ochranu svoji i svých klientů.

V České republice… nechť si čtenář udělá názor sám.:-)