Kdo byl F. M. Alexander

F. M. AlexanderFrederick Matthias Alexander (1869 – 1955) byl australský shakespearovský herec, jehož slibná herecká kariéra byla zpočátku ohrožena opakovanými problémy hrtanu, s kterými mu lékaři nebyli schopni pomoci. Rozhodl se tedy pomoci si sám a svůj problém vyřešit. Protože jeho hlasové problémy (ochraptění a ztráta hlasu na jevišti) vznikaly při recitaci i při pouhé myšlence na recitaci, rozhodl se pozorovat sám sebe ve třech zrcadlech s cílem zjistit, co je příčinou jeho potíží. Pečlivým pozorováním držení svého těla časem objevil, že když mluví nahlas, zatíná krční a šíjové svaly, zaklání hlavu dolů a dozadu a při tomto záklonu nasává vzduch hlubokým nádechem, přičemž tah hlavy dozadu stlačuje hrtan. Dalším pozorováním zjistil, že se stejným svalovým napětím používá nejen svůj hlas, ale i celé tělo. Tento způsob byl obsažen ve všem, co dělal a zahrnoval poruchy držení rovnováhy těla, hlavy, krku a páteře. Alexander si uvědomil, že změna způsobu, kterým užíval tyto části těla, je klíčem ke zlepšení celkového používání jeho těla.

Po prvních pokusech napravit chyby správným používáním, což nefungovalo a staré návyky se vracely, se rozhodl věnovat veškerou pozornost k zastavení toho, co dělal špatně (inhibice). Následně „usměrňoval“ nervový systém zadáním nových pokynů svému tělu a tím, že příslušným způsobem myslel, vyvolal ve své muskulatuře změny. Těmito prostředky se vžitá návyková reakce na staré podněty stávala méně a méně dominantní a Alexander si udržel nové, lepší používání svého těla po delší a delší čas. Důrazně se zaměřoval na to, jak co dělá, ne na to, jak čeho dosahuje. Díky svému pozorování a experimentům si též uvědomil, že objevil velmi pozoruhodnou věc o fungování lidského organismu, totiž jak je možné přejít od pudové, návykové reakce k reakci uvědomělé, ovládané a usměrněné.

Postupně tímto způsobem změnil své původní návyky, zbavil se hlasových problémů, potíží s dýcháním i nadměrného napětí. Jeho herecká reputace rostla a stal slavným pro svoji výbornou kontrolu hlasu a graciézní držení těla na jevišti. Kolegové a lidé, kteří ho slyšeli recitovat, chtěli vědět, jak to dokázal. Zanedlouho po té zanechal herectví a jeho hlavním zaměstnáním se stalo vyučování své nové techniky.

Sebepozorování, které bylo u zrodu jeho techniky, zasvětil devět let svého života. Svou techniku učil v Melbourne, Sydney, později v Londýně a New Yorku. Mezi jeho žáky se řadili slavní interpreti a vážení lidé. Když profesor Nikolaas Tinbergen dostal v roce 1973 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, věnoval polovinu své řeči Alexandrově technice. Při příležitosti jejího převzetí řekl, že „Alexanderova metoda přinesla význačné zlepšení v tak rozdílných věcech, jakými jsou vysoký krevní tlak, dýchání, kvalita spánku, celkové naladění a mentální svěžest… a rovněž zlepšení v tak jemných motorických dovednostech, jakou je hra na strunný nástroj“.
Alexander  vytvořil  školu pro děti založenou na principech jeho techniky. V roce 1930 otevřel první kurzy pro vzdělávání učitelů Alexanderovy techniky.
V 79 letech utrpěl infarkt a ochrnul na celou levou polovinu těla. S použitím své techniky získal opět vládu nad svým tělem a vrátil se k učitelské činnosti.
Zemřel v roce 1955, ve věku 86 let, přičemž učil ještě týden před svou smrtí.


PARKOVÁ, Glen. Umění proměny. Praha: ALTERNATIVA, 1996

FORSSTROMOVÁ, Brita a Mel HAMPSONOVÁ. Alexandrova technika v těhotenství a při porodu. Brno: BARRISTER PRINCIPAL, 1996