Člověk jako hmota

Až do nedávna, než začala východní filozofie a náboženství pronikat do naší západní kultury, bylo naše poznání založeno na fyzice konce 17. století a počátku 18. století. Vesmír byl definován I. Newtonem takto: Lidé i vesmír jsou pevné objekty, které se skládají ze základních stavebních prvků – atomů. Newtonovy zákony pohybu byly prohlášeny za základní přírodní zákony a fyzici věřili, že vesmír funguje jako pevný, neměnný, mechanický systém.

Myslím, že je smutné, že ještě i ve 21. století funguje každodenní život a myšlení mnoha lidí podle Newtonovské mechaniky.  A to i přesto, že na počátku 20. století A. Einstein svými objevy doslova rozbil všechny základní koncepty Newtonovského pohledu na svět. Einstein dokázal, že všechny formy elektromagnetického záření se mohou projevit jako částice (kvanta) nebo vlnění (energie), přičemž jedno může přecházet v druhé. Podstatou hmoty je tedy záření, které při určité frekvenci získává zcela specifické vlastnosti. Jde o formu záření, která se vytváří až při určitém stupni ochlazení, tzn. při určitém poklesu frekvence. Teprve potom se mohou vytvářet spojováním nepatrných částic při dostatečném nahromadění viditelné útvary, které jsou jinak samy o sobě příliš malé na to, aby mohly být spatřeny pozemským zrakem. Celý vesmír se tak jeví jako jednotné energetické pole… a hmota jako „ochlazené světlo“.

 A čím je člověk?

Tím, čím se cítí být!
Já se ve svém nitru cítím jako složitý energetický systém a zde na zemi dočasně…
i jako hmota.
Cítím se jako věčná nehmotná duše v pomíjivém hmotném těle.
A čím se cítíte být Vy?        

Při hledání odpovědi na tuto otázku najdete zajímavé podněty k zamyšlení na www.poselstvigralu.cz